Tomáš

Když se ohlédnu ve svém životě zpátky, uvědomuju si, že již od dětství bylo něco jinak. Jako malý jsem se pořezal, protože jsem si chtěl oholit vousy. Nerad jsem nosil sukně a vlasy jsem chtěl mít co nejkratší. Když jsme si na táboře hráli na rodinu, měl jsem přirozeně mužskou roli. S klukama jsem začal hrát lední hokej a připadal si jako oni. Ve skautu nevadilo, že řežu motorovou pilou nebo dělám činnosti, které v té době byly přiřazované jen klukům. Obě dvě prostředí mě vyklidňovala a já se necítil zvláštně. Ale puberta vše změnila. Jako bych žil za zrcadlem. Viděl jsem ženskou tvář, ale nebyl jsem s ní smířený. Nesnášel jsem, když mě někdo pochválil za ženské křivky. Nedokázal jsem to pojmenovat. Chtěl jsem být NORMÁLNÍ. A abych byl normální, vdal jsem se. Jenže to nepomohlo. Něco bylo jinak, a tak přišel můj první coming out. Jsem na holky. Okolí to nevzalo moc pozitivně a někteří lidé z mého života odešli. Čekal jsem úlevu, ale ta nepřicházela. I v této komunitě jsem vybočoval. Byl jsem spokojenější, ale stále někde uvnitř jsem tušil, že je něco špatně. Následoval další vnitřní boj a vlastní přiznání, že nejsem striktně jen na holky, ale že se mi líbí i kluci. I v tu chvíli jsem čekal, že přijde konečně vyklidnění. To ale nepřišlo a já si v hlavě nastavil, že nikam nezapadám, že jsem holt jiný. Někdy jsem seděl ve společnosti a představoval si, že nejsem. Jako bych se vypařil. Po pár letech jsem našel nyní již exmanželku, která mně pomohla najít sama sebe. Popostrčila mě a tak jsem se rozhodl jít na svou 1000 km dlouhou životní pouť. Jen já s báglem na zádech. Tato cesta byla tou nejtěžší cestou vlastní katarze. A zároveň tou nejkrásnější. Našel jsem Tomáše. Návratem z této cesty přišly náročné chvíle a složité otázky. Jak to vezme okolí? Co práce? Co rodina? Čím musím projít? To už nebudu moct hrát hokej? Budu muset brát hormony do konce života? V duchu jsem prožíval flashback se svým prvním coming outem a vnitřně mě ovládal strach. Na všechny tyto otázky jsem nejdřív musel najít odpověď a hlavně najít sílu bojovat sám za sebe. Pomohla mi psychoterapie, neskutečně velká opora mé ženy. Má proměna začala ve 40. Nyní je tu Tomáš, stále v procesu tranzice, kde hledí do zrcadla, dokáže se na sebe usmát a vyhlíží každý další vous. Život se mi otočil vzhůru nohama, ale každým dnem jsem sám v sobě silnější. Vím, že mě toho ještě hodně čeká, ale tentokrát také vím, že to zvládnu a budu konečně sám sebou.