Tereza

Odjakživa jsem se snažila být stejná jako lidé okolo mě. Myslela jsem si, že když zvládnu zdolávat životní mety, které mi předepsali, zapadnu a získám jejich respekt. Věděla jsem, že se mi líbí holky, ale to se přece nepočítá, to je přece jenom kamarádství. Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych neměla život přesně takový, jak jsem si ho nalinkovala. Myslela jsem si, že jen musím zatnout zuby a vytrvat. Až v 28 letech jsem si dokázala přiznat, že tudy cesta nevede. Další dva roky jsem pak bojovala s úzkostmi a strachem z toho, že jsem selhala. Až jsem si uvědomila, že jsem ve skutečnosti dokázala něco velkého a krásného. Pochopila jsem, co chci a potřebuju a začala žít pro sebe. Dřív jsem si myslela, že štěstí vypadá jako život z reklamy s dokonalým manželem a domem na předměstí. Dnes vím, že štestí znamená být sám sebou a žít svobodně a doopravdy. Ta cesta může být trnitá a plná výmolů, ale je to velké dobrodružství, které stojí za to. Je důležité vědět, že člověk po té cestě nikdy nemusí jít sám.