Že bych mohl být gay, mě napadlo v sedmé třídě. Došlo mi, že víc přemýšlím nad učitelem tělocviku, než nad holkama ze třídy. Jakmile jsem měl tohohle brouka jednou v hlavě, už jsem se ho nezbavil. Nikdy. Postupně jsem si začal všímat věcí, které mi mé podezření potvrzovaly, a v devítce jsem měl jasno.
Správně hustý to začalo být na gymnáziu. Kolem najednou noví lidi a hromada kluků, kteří nebyli k zahození. A mně bylo jasné, že pokud chci žít bez sebezapření a neustálého napětí, musím své největší tajemství dát vědět světu. To, že jsem z města tak malého, že to město skoro není, jsem v ten moment vůbec neřešil. A ani to nemělo smysl; většině lidí to stejně bylo nakonec jedno.
Budeme při tobě stát, řekli mi doma
Nejdříve jsem to po Facebooku napsal nejlepší kamarádce. Potom přicházeli na řadu další kamarádi, ale vždy zapřísahaní k mlčenlivosti. Čím více lidem jsem se svěřil, tím snazší pro mě byl jakýkoli další coming out před někým novým. Šlo to jako lavina. Jenom teplá.
Rodičům jsem to řekl postupně. První mamce, která mě přijala, ale tu noc potom prý nespala. A o týden později jsem se svěřil taťkovi, který s tím problém taky neměl. Jsem hrozně rád, že mám tak skvělé a porozumětlivé (lepší slovo jsem nevymyslel) rodiče. Říct to svému bráchovi, heterosexuálnímu dvojčeti, jsem měl větší strach. Ale překvapil mě. „Fajn vědět, pořád jsem tvůj brácha,“ zasmál se a dál to neřešil. Později se dal slyšet, že za mnou bude, stejně jako rodiče, vždycky stát a podporovat mě.
Všem jsem se pak svěřil přes Facebook. Možná se to někomu zdá jako praštěné řešení, ale v té době mi přišlo šikovné dát to vědět všem známým hromadně.
Občas jsem se až rozbrečel … štěstím
Dnes jsou to už dva roky, co jsem svou orientaci sdělil ostatním a započal tak nejlepší období svého života. Během té doby jsem tohoto „prostého sdělení skutečnosti“ ani jednou nelitoval. Naopak, zažil jsem mnoho momentů, kdy jsem byl upřímně rád, že už to není tajemstvím a já nemusím žít v neustálém napětí z toho, že se to někdo dozví. Občas mě takovéhle momenty dokonce rozbrečely štěstím.
Ve svých přátelích mám podporu i oporu a neumím si představit, že bych s nimi nemohl jednat na rovinu. Naopak si myslím, že fakt, že jsem gay a nijak svou orientaci neskrývám, je pro některé lidi inspirací nebo vzorem pro vyrovnání se s vlastními chybami či nedostatky. Zkrátka se snažím ukázat ostatním, že být sám sebou není zločin.
Přijměte sami sebe a půjde to
Během dvou let „venku ze skříně“ jsem se naučil, že názor lidí je často jiný, než bychom na první pohled mysleli, a že se dá změnit. Od několika lidí jsem už dokonce slyšel, že do doby, než mě poznali, měli o homosexuálech jiný, ani zdaleka ne tak pozitivní, názor. Osobně si myslím, že základem úspěchu je přijmout sám sebe. Já s tím začal v sedmé třídě…
V současnosti nemám problém někomu říct, že slova jako „buzna“ nebo „teplouš“ ve své přítomnosti nechci slyšet, nejsou-li myšleny s humorem a vyřčeny s dokonalou, diplomatickou rovnováhou.
A tohle nakonec dokáže každý, kdo jde „s barvou ven“. Život, který potom člověk získá, za to rozhodně – ROZHODNĚ – stojí. Ze začátku jsem si neuměl představit, že bych mohl být hrdý na to, že jsem gay. Nyní jsem. A věřím, že takhle se po určité době bude cítit každý, který si coming outem prošel, nebo se na něj teprve chystá.