Proč spisovatel Theo Addair podporuje poradnu? Protože její služby sám využil

Vždycky jsem byl divná holka

Během školních let mi začalo být čím dál jasnější, že nejsem normální holka. Jenže ačkoli se mí rodiče plácali po ramenou, že zplodili poměrně bystré dítko, vždycky jsem všechny ty pochyby, zmatky a nesrovnalosti svedl na tu normální. A nikdy na tu holku. Dneska už nedovedu odhadnout, jestli by se něco změnilo, kdyby se mi dostala do ruky správná knížka, film nebo článek. Prostě k tomu nedošlo, a tak mě ani vzdáleně nenapadlo zpochybňovat něco tak neměnného, daného a do kamene vytesaného, jako že někdo je chlapeček a někdo zase holčička.

Navíc jsem ani neprožíval tak silně nepříjemné pocity jako někteří jiní lidé. Byl jsem divoké děcko, věčně umazané a s odřenými koleny, s nadšením jsem lítal venku, lezl po stromech a hrál si na indiány. Ale občas jsem si taky zkoušel máminy parádní šaty a jednu dobu jsem byl prakticky nerozlučný s oblíbenou panenkou a nutil jsem celou rodinu, aby se k ní chovala jako k opravdickému miminu.

Jako mrně jsem nic moc neřešil. Do školky jsem skoro nechodil. Když byly kolem nějaké děti, hráli jsme si spolu, ať to byli kluci, holky nebo směs. Když kolem nebyly, taky dobře. Sotva jsem se naučil číst, trávil jsem nejvíc času v knížkách a společnost mi nechyběla.

Kam si stoupnout na školním dvoře?

Nástup do školy s sebou ovšem tu společnost nese, ať o ni stojíme, nebo ne. A tak jsem se i já, v šatičkách a s hlavou ostříhanou jako tenisák, ocitl uprostřed složitého a záhadného ekosystému zvaného školní třída.

Zprvu mě mezi sebe přirozeně přijaly holky. Nepatřil jsem nikdy mezi ty oblíbené, ale ani se mě nestranily. Napřed se všechno zdálo fajn, kreslili jsme si navzájem do památníčků – a já chodil do výtvarky, tak co by ne – hráli jsme na schovku nebo skákali gumu. Jenže jak šel čas, spolužačky se začínaly zajímat o jiné věci a já je přestával stíhat. Postupně jsem si mezi nimi začal připadat jako slon v porcelánu – jaksi neohrabaně, nervózně, že určitě zase řeknu nebo udělám něco špatně. Nezajímalo mě, co mám na sobě, pokud to bylo pohodlné. Neznal jsem zpěváky a zpěvačky z nejnovějšího holčičího časopisu. A ačkoli mě holky ze třídy nezačaly hned vyloženě odstrkovat, prostě jsme si najednou navzájem neměli co říct.

A pokud jde o kluky… Snažil jsem se mezi ně zapadnout a chvíli to i fungovalo. Nebylo na škodu, že jsem si s nimi nezadal v páce, předváděl na nich chvaty z juda a snažil se s nimi v lumpárnách nejen držet krok, ale pokud možno i vyniknout. Opět nemůžu říct, že by se přímo prali o možnost se mnou kamarádit, ale celkem mě brali – na holku možná až nadstandardně – a mně mezi nimi bylo dobře. Jenže i kluci rostli, i když jim to trvalo o chlup déle než holkám, a taky se začali zajímat o jiné věci. Což by možná tolik nevadilo, kdyby ty jiné „věci“ nebyly především holky. Z kategorie lidí, se kterými se dá něco podniknout, jsem se přesunul do kategorie potenciálních objektů zájmu, a v tom jsem totálně propadl.

Chvíli jsem se marně snažil získat zpátky ztracený status kámoše a parťáka. A když se to nepovedlo… (Co chci? Aby mě kámoši zase brali. Co chtějí oni? Holky.) … zvolil jsem jedinou strategii, která mi dávala smysl.

Špatná rozhodnutí (tohle, děti, doma nezkoušejte)

Období střední školy a ještě kus navrch shrnu do jediné věty: „Takhle se slušné děvče nechová.“ Ale to koneckonců nikdy nebyla moje silná stránka. Chaoticky a nevědomky jsem pořád něco hledal – svoje místo, odpovědi nebo snad i samotné otázky. Hledal jsem je ve skupinách přátel, na dlažbě nočních ulic, v lahvích, na nahé kůži lidí, v rukou pokoutních pouličních prodavačů ledasčeho, ba i v kostelní lavici. Protože mám víc štěstí než rozumu, všechno jsem to přežil bez následků. Ale odpovědi jsem nenašel, a vlastně ani otázky.

Poznání se může skrývat na roztodivných místech

To všechno a ještě víc jsem prožil s vědomím, že jsem ta divná holka. A pak se mi přihodila poměrně bezvýznamná věc. Začal jsem hrát textové RPG. S vymýšlením postavy jsem si dal hodně práce, promýšlel jsem, jakou má povahu, kdo jsou její rodiče, co má ráda a co nesnáší, v čem vyniká a čeho se bojí. Jedinou věc jsem řešit nemusel, protože aniž bych si to uvědomil, byla mi zřejmá hned – ta postava je kluk. A jak jsme spolu hráli, žili, rostli a stárnuli, dost mi ta postava přirostla k srdci. Přál jsem si, abych to byl já. Začal jsem používat jeho jméno na internetu. Když mě podle něj někdo prvně oslovil v mužském rodě, neopravoval jsem ho. A pak další a další. Bylo to na jednu stranu perfektní.

Pomalu mi ale v mysli vyklíčily všechny ty otázky, které jsem předtím nemohl najít. Nastoupila panika a hned potom hodiny a hodiny na netu. Hltal jsem články, diskuse i osobní příběhy trans lidí. V něčem jsem se poznával, a to mě děsilo. V něčem zase vůbec, a to mě děsilo taky. Nevěděl jsem, kdo jsem, nevěděl jsem, co dělat, byl jsem permanentně ve stresu.

Vyjít s barvou ven v bezpečí a nanečisto

Nakonec jsem při bloudění internetem šťastnou náhodou narazil na poradnu Sbarvouven.cz. Ještě pár dní jsem váhal a pak jsem nervózně napsal vybranému mentorovi. Odpověděl rychle, i když to zrovna bylo mezi Vánoci a Novým rokem, a začala několik měsíců dlouhá konverzace.

Oslovit poradnu bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mít se na koho obrátit znamená hodně. A když má ten někdo za sebou vlastní zkušenost, chápe, čím procházíte, rozumí vašim pocitům, i když je ani sami nedovedete úplně přesně popsat – tak to je k nezaplacení. Ze začátku byl chat s mým mentorem jediným místem, kde jsem mohl bez obav z odsouzení nebo třeba i jen z nepochopení vyslovit úplně cokoli. Představoval pro mě bezpečný prostor, kde jsem mohl probrat svoje pochybnosti, pocity a obavy. Kde jsem si mohl poprvé a „nanečisto“, bez strachu z možných následků, zkusit být sám sebou. Jen díky tomu jsem pomaličku získával odvahu svěřit se i někomu dalšímu.

Poradna nevyřešila moje problémy mávnutím kouzelného proutku. Ale postrčila mě správným směrem. Postavila mě na začátek další cesty, dalšího hledání. Teď už jsem ovšem věděl, co hledám. A kdykoli jsem se bál, že bych mohl zase někde zabloudit, měl jsem se komu svěřit. Ta cesta byla klikatá a vlastně ani nevím, jestli jsem vůbec na konci. Ale na tom nesejde. Byl jsem divná holka. Pak jsem byl kluk, občas možná až moc, na sílu, jen aby to bylo hned jasné. A možná i proto, že jsem si odžil i tuhle fázi, jsem dneska v pohodě s oběma možnostmi.

V některých kouscích života jsem holka. Bez přemáhání, bez nepohodlí. A pořád jsem trochu divná holka, ale už mi to nevadí. Tady mě máte a mějte mě rádi takovou, jaká jsem.

A v jiných jsem zase kluk a necítím se za to provinile, ani se nestrachuju, kdy někdo vyskočí a vykřikne: „Fejk! Podvodnice!“

Už se tolik nesnažím nacpat do škatulky, která mi nesedí. Škatulky jako takové ale nezavrhuju, protože pokud se použijí jako nástroj, a ne jako posvátná kráva, usnadňují komunikaci. Nebinární. Genderfluid. Zkratka, díky které nemusím vysvětlovat celý svůj příběh. Ale už vím, že nemám povinnost se do té škatulky vejít. Je v pořádku, když kousek přečuhuje a jinde kousek chybí. Každý jsme originál. Hlavní je zůstat lidmi, tolerantními a s otevřenou myslí.

Autor: Theo Addair

Sledujte Theův web Theo v písmenkách.

Koupit knížku Koláčky a spiklenci můžete na webu Knižního klubu.