Petr Vančura: „Nevěděl jsem, že se dokážu tak strašně moc zamilovat do kluka.“
Petr Vančura: „Nevěděl jsem, že se dokážu tak strašně moc zamilovat do kluka.“
Každý z nás se během života setkává s okamžiky, které nás formují, nutí nás přemýšlet o sobě samých i o tom, jak nás vnímá okolí. Přijetí vlastní identity a coming out je pro mnoho lidí dlouhá a často nelehká cesta. Příběhy queer osobností přináší nová série #Out&Proud.
Pro LGBT+ lidi mohou být tyto momenty spojené se strachem z nepochopení a nepřijetí – ale také s hledáním odvahy být autentický, být sám sebou. Pozitivní vliv na přijetí LGBT+ lidí a zvyšování povědomí o rozmanitosti genderových identit a orientací mají i veřejné coming outy známých osobností. Když mluví o svém příběhu, o tom, jaké to pro ně bylo, kdo nebo co jim pomohlo.
Otevřené coming outy známých lidí mohou být velmi inspirativní a podporující právě pro lidi, kteří svým coming outem ještě neprošli nebo se k němu chystají. To, že někdo otevřeně sdílí svoji cestu k sebepřijetí se všemi jejími strastmi, bolestmi, ale i radostmi a pocity naplnění a štěstí z toho být sám*a sebou, dodává lidem odvahu také být sami sebou.
Následující příběh svého coming outu s námi sdílel herec Petr Vančura. Jak objevoval svou orientaci, jak se při tom cítil, co mu pomohlo a kde našel sílu žít život v souladu se sebou samým?
Petr Vančura
Herec
„To, že jsem na kluky, jsem si uvědomil v šestnácti letech, když jsem se fatálně „zabouchl“ do svého nejlepšího kamaráda, který byl hetero. Cit, který jsem k němu choval, mě velmi překvapil. Nevěděl jsem, že se dokážu tak strašně moc zamilovat do kluka. Naštěstí jsem měl komu se svěřit a všichni z mého okolí to postupně přijímali s empatií a pochopením.
Také mi velmi pomohla jedna reakce mojí mamky, bylo to někdy v dětství. Sledovali jsme film, ve kterém rodiče odmítli svého syna kvůli jeho homosexualitě. Mamka mi tehdy řekla, že takhle by ona nikdy nezareagovala a že mě bude mít ráda, ať už budu milovat kohokoliv. Tím se mé trápení přesunulo především k oné nešťastné zamilovanosti. Po dvou letech jsem to nevydržel a svému kamarádovi řekl, že ho miluji. Obejmul mě a řekl mi, že to tušil, že mě má moc rád a vždycky bude mít. To byla velká úleva. Ale i přes všechno přijetí to pro mě bylo velice náročné období. Musel jsem zcela přestavět svoje představy o budoucnosti a smířit se s tím, že to mnohdy nebude jednoduché.
Neměl jsem se rád, chtěl jsem být někým jiným a nevěřil jsem, že někdy budu s někým šťastný. To vše se změnilo až s Honzou, se kterým jsem byl téměř 16 let. Když lidé viděli, jak fungujeme, že náš vztah stojí na stejných základech jako ty heterosexuální, začali nás lépe přijímat. I když bylo mnoho situací, kdy jsme si raději dali pozor, než abychom se třeba chytli na veřejnosti za ruku. Celkově jsem ale vděčný za prostředí, které mě obklopuje a umožňuje mi být sám sebou – žít v pravdě vůči sobě i ostatním.
Moc bych si přál aby orientace přestala být tématem a aby se kvůli ní nikdo necítil méněcenný.”
Pro LGBT+ lidi mohou být tyto momenty spojené se strachem z nepochopení a nepřijetí – ale také s hledáním odvahy být autentický, být sám sebou. Pozitivní vliv na přijetí LGBT+ lidí a zvyšování povědomí o rozmanitosti genderových identit a orientací mají i veřejné coming outy známých osobností. Když mluví o svém příběhu, o tom, jaké to pro ně bylo, kdo nebo co jim pomohlo.
Otevřené coming outy známých lidí mohou být velmi inspirativní a podporující právě pro lidi, kteří svým coming outem ještě neprošli nebo se k němu chystají. To, že někdo otevřeně sdílí svoji cestu k sebepřijetí se všemi jejími strastmi, bolestmi, ale i radostmi a pocity naplnění a štěstí z toho být sám*a sebou, dodává lidem odvahu také být sami sebou.
Následující příběh svého coming outu s námi sdílel herec Petr Vančura. Jak objevoval svou orientaci, jak se při tom cítil, co mu pomohlo a kde našel sílu žít život v souladu se sebou samým?
Petr Vančura
Herec
„To, že jsem na kluky, jsem si uvědomil v šestnácti letech, když jsem se fatálně „zabouchl“ do svého nejlepšího kamaráda, který byl hetero. Cit, který jsem k němu choval, mě velmi překvapil. Nevěděl jsem, že se dokážu tak strašně moc zamilovat do kluka. Naštěstí jsem měl komu se svěřit a všichni z mého okolí to postupně přijímali s empatií a pochopením.
Také mi velmi pomohla jedna reakce mojí mamky, bylo to někdy v dětství. Sledovali jsme film, ve kterém rodiče odmítli svého syna kvůli jeho homosexualitě. Mamka mi tehdy řekla, že takhle by ona nikdy nezareagovala a že mě bude mít ráda, ať už budu milovat kohokoliv. Tím se mé trápení přesunulo především k oné nešťastné zamilovanosti. Po dvou letech jsem to nevydržel a svému kamarádovi řekl, že ho miluji. Obejmul mě a řekl mi, že to tušil, že mě má moc rád a vždycky bude mít. To byla velká úleva. Ale i přes všechno přijetí to pro mě bylo velice náročné období. Musel jsem zcela přestavět svoje představy o budoucnosti a smířit se s tím, že to mnohdy nebude jednoduché.
Neměl jsem se rád, chtěl jsem být někým jiným a nevěřil jsem, že někdy budu s někým šťastný. To vše se změnilo až s Honzou, se kterým jsem byl téměř 16 let. Když lidé viděli, jak fungujeme, že náš vztah stojí na stejných základech jako ty heterosexuální, začali nás lépe přijímat. I když bylo mnoho situací, kdy jsme si raději dali pozor, než abychom se třeba chytli na veřejnosti za ruku. Celkově jsem ale vděčný za prostředí, které mě obklopuje a umožňuje mi být sám sebou – žít v pravdě vůči sobě i ostatním.
Moc bych si přál aby orientace přestala být tématem a aby se kvůli ní nikdo necítil méněcenný.”
