Eliška je totiž trans žena, protože ale nepodstoupila tranzici, žije ve dvou módech. “Nevadí mi fungovat v mužské roli, pokud mám prostor být i sama sebou, ale je to jen role. Prostě jsem trans žena, ale žiju jako gender-swap. Tento život nadvakrát mi dává velice zajímavou perspektivu,” vysvětluje svou osobnost Eliška. Podle ní je zajímavé sledovat, jak se k ní lidé chovají jinak jako k ženě a jinak jako k muži.
Její coming out měl spoustu fází a spoustou fází podle Eliščiných slov určitě ještě projde. Coming out vnímá jako rozhodnutí žít v pravdě. “Vždy tu bude prostor posunout odpověď na otázku, kdo jsem, někam dál. K větší mentální opravdovosti. Počítám s tím, že můj coming out skončí, až já tady nebudu,” popisuje celý proces Eliška.
Odlišné vnímání sama sebe si začala uvědomovat už jako malá. První signály, že se necítí jako muž, přišly v pěti letech. “Měla jsem takové touhy, které úplně každý kluk nemá. Zkoušela jsem si tetiny náušnice, chtěla jsem si hrát s panenkami a když měly kamarádky kočárek, tak jsem s ním chtěla jezdit,” uvádí na příkladech své pocity Eliška. Kromě těchto zálib měla ale i spoustu “klučičích” zájmů. Ráda hrála fotbal nebo s kamarády pobíhala a hrála na honěnou.
Zpětně si Eliška uvědomuje, že nošení náušnic nebo hraní si s panenkami může nazvat jakýmsi výkyvem, ale tehdy to nikomu nepřišlo zvláštní. Podle ní totiž nejsou specificky mužské a ženské aktivity. Zvláštně se ale začala cítit až v pubertě. “Říkala jsem si, že mi něco v životě nesedí, že si připadám jako bych nosila oblečení, které není úplně na moje tělo. To byla ta role ve které jsem se naučila žít. Rychle jsem ale zjistila, že když si budu zkoušet náušnice, tak okolí nebude reagovat úplně dobře,” vypráví začátky Eliška.
Pocity, které Eliška prožívala, se velmi lišily od toho, co slyšela od svých přátel, jak se vnímají oni. “Byla jsem v tom úplně sama. Internet v 90. letech ještě nebyl, knihy o tomto tématu taky ne, takže jsem si připadala, že nikdo na světě nemůže cítit to, co já,” říká Eliška s tím, že později v jedné knize narazila na pojem transvestita. “V té knize byl ale vedle dalších sexuálních úchylek, takže si asi dokážete představit, co to udělalo s dvanáctiletou holkou, když si tohle přečetla – šok, strach a také na dlouho útěk od tohoto tématu,” pokračuje.
“Tohle nejsem já, tohle nemůžu připustit, tohle není můj život,” říkala si tehdy Eliška. Touha být sama sebou ale u Elišky nakonec vyhrála a přivedla ji tam, kde je dnes. Coming out v rodině proběhl podle Elišky nechtěně a nešťastně. Jednou si večer zkoušela holčičí oblečení, když rodiče koukali na televizi a Eliška tak věděla, že bude mít soukromí. “V tom oblečení jsem omylem usnula. Máma mě ráno našla a začala se mě ptát, co se to děje. Vyslýchala mě, smlouvala, říkala, že je to jen fáze. Došlo to k tomu, že to rodiče popřeli a zároveň jsem to v sobě popřela i já,” vzpomíná Eliška.
Eliška se nechala přesvědčit, že je zmatená, že její pocity jsou normální a přejdou. Zpětně si myslí, že to bylo hlavně kvůli tomu, že neměla nikoho, kdo by ji podpořil nebo kdo by to vnímal podobně jako ona. Jenže holčičí touhy nemizely a přišla další fáze. “Už jsem se nemohla dál skrývat. Tehdy kolem roku 2000 jsem se vydala na brněnskou sexuologii s tím, že jsem transgender a že chci podstoupit tranzici. Tam ale teprve začalo peklo,” říká Eliška. “Dostalo se mi ponížení, neustále se tam ke mně chovali jako k věci a nezacházeli se mnou jako s lidskou bytostí ale s problémem,” vybavuje si nepříjemné chvíle Eliška.
Elišku přiměla tato nepříjemná zkušenost přemýšlet o tom, jestli v ní chce pokračovat nebo si zachová svou důstojnost. Rozhodla se tedy proces tranzice ukončit a nenechat nikoho rozhodovat o tom, kdo ve skutečnosti je. “Vybrala jsem si těžší cestu, cestu bez tranzice a života, který si řídím sama. Možná proto balancuju to, jaká je moje role, a proto dodnes coming outem procházím,” ukončuje Eliška s tím, že chápe, že tohle není cesta pro každého, ale ona si ji vybrala, protože je to pro ni cesta, jak žít sama se sebou v pravdě i v úctě.
Kamarádkám se ve své pubertě Eliška nesvěřovala. Bála se reakcí, chyběla jí slova, jak popsat, co se v ní děje. Možná byla také dle jejích slov vystrašená z odmítnutí. Později to ale byla právě Elišky kamarádka, kdo jí pomohl začít si věřit a nacházet sama sebe. Rodina Elišku kromě sestry, která ji podporuje, tiše podporuje. Vědí to, ale mluvit o tom s ní nikdy moc nechtěli. Elišce to vyhovuje. Přijde jí tahle varianta lepší, než pořád někomu vysvětlovat svou sexualitu a identitu. Nepotřebuje, aby jí každý rozuměl, ale stačí, když ji budou respektovat.
Autorka: Anna Pálová