Zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod, která stanovuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Sexuální orientace ve výčtu výslovně uvedena sice není, ale bývá podřazována pod „jiné postavení“.
Zákaz diskriminace stanovují i některé mezinárodní smlouvy, které jsou závazné pro Českou republiku, jako je např. Evropská úmluva o ochraně lidských práv nebo Listina základních práv Evropské unie.
Diskriminaci zakazuje i český zákoník práce, který je provázán s antidiskriminačním zákonem a v případech diskriminace v pracovněprávních vztazích na něj výslovně odkazuje. Dle zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci.
Co dělat, jak se bránit, případně na koho se obrátit, když jsem obětí diskriminace?
Jestliže byla důvodem diskriminace sexuální orientace či pohlavní identifikace, pak je možné obrátit se třeba na Prague Pride či na Platformu pro rovnost, uznání a diverzitu (PROUD), které dokáží oběť diskriminace nasměrovat, případně jí poskytnout i odbornou radu a pomoc.
V určitých případech (např. přístup k zaměstnání, zdravotní péči, vzdělání, poskytování sociálních výhod, atd.) by měla stížnost směřovat k ombudsmanovi, veřejnému ochránci práv.
V pracovněprávních záležitostech je možné podat podnět i ke Státnímu úřadu inspekce práce (navíc podotýkám, že zaměstnavatel nemá právo znát sexuální orientaci zaměstnance a otázka na ni – např. v rámci přijímacího pohovoru – je považována za diskriminační).
V otázkách týkajících se předškolního až středoškolského vzdělání se lze obrátit na Českou školní inspekci.
Kromě toho má oběť diskriminace právo se u soudu domáhat, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by byla v důsledku diskriminace poškozena dobrá pověst nebo důstojnost osoby, má oběť práva na náhradu nemajetkové újmy, jejíž výši stanoví soud.
Jak je to se zločiny z nenávisti? Mají lidé, na kterých je tento čin spáchán, šanci dovolat se spravedlnosti?
Příkladem zločinu z nenávisti může být násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Na spáchání trestného činu z důvodu sexuální orientace či pohlavní identifikace oběti však české právo výslovně nepamatuje. V každém případě je ale žádoucí, aby oběti tyto činy ohlašovaly příslušným orgánům, protože dokud se stát o těchto činech nedozví, nebude vnímat jejich nebezpečnost. Zároveň je možnost obrátit se na spolek In Iustitia, který se poskytování pomoci obětem násilí z nenávisti dlouhodobě a systematicky věnuje.
Co je vlastně diskriminace?
Slovo diskriminace je odvozeno z latinského discriminare, což znamená rozlišovat. Dnes se diskriminací rozumí odlišování lidí na základě příslušnosti k určité skupině, aniž by se přihlíželo ke konkrétním schopnostem jedince.
Diskriminaci můžeme rozdělit na přímou a nepřímou. Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, kdy se s různými osobami zachází ve stejné situaci různě a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Za diskriminaci se dle antidiskriminačního zákona považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pokyn k diskriminaci a navádění k ní. Nepřímou diskriminací je pak takové jednání, kdy je na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe určitá osoba znevýhodněna vůči ostatním v závislosti na některém z výše uvedených důvodů.
Text vznikl ve spolupráci s právníkem Prague Pride Petrem Kallou.