Vlastně od prvního ročníku na střední škole si o mě několik lidí myslelo, že jsem gay. Dokonce se to ve škole i šířilo. Někteří spolužáci mi řekli, co zaslechli, nebo se mě na to ptali. Samozřejmě jsem tvrdil, že to není pravda. To, že se oblékám jinak (mnohdy lépe a stylověji) než ostatní vrstevníci, že se zajímám o módu, umění a nehraju fotbal, nemusí hned znamenat, že nejsem heterosexuál. Mysleli si to i tehdy, kdy jsem v prváku chodil s jednou holkou z vedlejší třídy, i když jsem chodil se spolužačkou ve druháku. Teď už chápu, proč jsem měl problém, když jsme spolu leželi u ní doma na posteli a mě se nepostavil. Holky se mi líbí, ale pouze ty nejhezčí a nejzajímavější – otáčím se za nimi dodnes.
Už tehdy jsem si možnou homosexualitu uvědomoval, někdy jsem si říkal, že to nevadí, jindy naopak, že nechci, aby se mě to týkalo. Někdy jsem za to nenáviděl vesmír a ptal se, proč musím být na kluky právě já. Ano, upřímně mě to štvalo. Není přeci jednoduché být gayem – co na to řeknou doma, co na to řeknou kamarádi, ve škole, příbuzní… Nevěděl jsem, jestli jsem nebo ne a nutně jsem to potřeboval zjistit. Už bylo načase.
Napadlo mě, že bych mohl Martinovi poslat nějakou fotografii, na které jsem méně oblečený než obvykle. Říkám si, proč bych mu to nemohl poslat, maximálně mi napíše, abych to nedělal. Ale věřím mu, známe se už pět měsíců. Poslal jsem ji přes Snapchat. Martin se na ni podíval asi až za 4 hodiny a zřejmě se mu to líbilo, protože mi na oplátku taky něco poslal. Posílali jsme si další a další fotky. Tak nás to chytlo, až jsme skončili u toho, že jsme si navzájem řekli, že jsme gayové. Asi bych měl napsat děkovný dopis vedení společnosti Snapchat, že mě a mému kamarádovi pomohli k ujasnění si své orientace.
Bylo to velice příjemné zjištění, teď už jsem v tom nebyl sám. Bylo to jakési vysvobození. Mohl jsem to říct aspoň někomu.
Úterý, 21. dubna 2015
Duben je docela zábavný měsíc. Celkem dost se toho stalo – pravidelně si s Martinem posíláme různé fotky a krátká videa. Dnes jsem měl zřejmě opět náladu se s někým novým poznat a víc se ponořit do své celkem nové situace. K tomu mi ale nestačí jen Martin. Bylo by lepší probrat to ještě s někým dalším.
Jdu na Instagram a náhodou se dívám, co se líbí mým kamarádům. Zrovna něco olajkoval Martin. Je to nějaká černá fotka. Rozklikávám to a vidím, že jde o jakéhosi Viktora. Vypadá mladě, tipuju ho na sedmnáct let. Pod fotografií píše, že mu máme napsat do Directu, pokud se stejně jako on chceme s někým seznámit. Ani chvíli neváhám. Co tím můžu ztratit?! Konverzace probíhala hladce, i když byla skoro půlnoc. Zjistil jsem, že mu je teprve 16 a bydlí v Karlových Varech. Ten věk mě dostává – proč mu nemůže být víc? Nicméně na svůj věk působí vyspěle. Nakonec jsme se stali přáteli na Facebooku a šli spát. Uvidím, jestli to bude nějak pokračovat.
Pátek, 24. dubna 2015
S Viktorem se mi píše příjemně. Opakuju, že na svých šestnáct let se opravdu nechová. V průběhu naší konverzace mi někdy připadá, že tím mladším jsem já. Přinejmenším co se týče zkušeností. Viktor se mi svěřil s několika jeho zážitky a psal různé zajímavosti ze svého života. Já jsem mu tvrdil, že jsem bisexuál. Nebyl jsem připravený na sdílení celé pravdy vlastně s cizím klukem. To, co psal, mě bavilo a hlavně mi to pomáhalo v sebepoznávání. S Viktorem určitě zůstanu v kontaktu, něco ve mně mi říká, že mu můžu důvěřovat.
Opravdu všem, kteří jsou ve stejné nebo podobné situaci, doporučuju si o tom s někým zasvěceným popovídat. Ucítíte při tom úlevu a jakýsi nadnášející pocit, že v tom nejste sami.
Středa, 6. května 2015
Snapchat je doopravdy aplikace století! Kdyby ji nevytvořili, kdo ví, v jaké části své cesty za sebepoznáním bych teď byl. To, že poslané snímky do několika vteřin zmizí, je neuvěřitelně lákavé. Po tom, co jsme si posílali nahaté snapy s Martinem, to teď mám chuť provozovat s Viktorem. Jednoduše mě to láká. V jisté konverzaci jsme dospěli k tomu, že mi poslal fotku svého zadku. Proč zrovna zadku, to nevím… to mě až tolik nebere. Nevadí, lepší než nic, že? Já mu na oplátku taky něco poslal, no zadek to nebyl. Popravdě ani nevím, jak bych si ho měl vyfotit. Skončí to jen u pár fotek. Zase až takové haló jsem z toho neměl. Každopádně jsme si psali dál.
Neděle, 21. června 2015
Před týdnem jsem si vytvořil profil na jedné z online gay seznamek. Myslím, že to bylo především ze zvědavosti, chtěl jsem si změnit názor na podobné aktivity – nikdy jsem totiž nevěřil, že seznamky fungují. Byla potřeba si vymyslet nějakou přezdívku. Vybral jsem svoje křestní jméno a k tomu přidal číslovku svého věku. Nic extravagantního. Chtěl jsem působit věrohodně. Dále jsem odpověděl na některé otázky typu: orientace, partner, koho hledám, kde bydlím, vzdělání.
Nejvíc mě dostalo odpovídat na to, jaké jsem orientace. Není to snad jasné, když už lezu na gay seznamku? Asi nejsem heterosexuál, který se nudí a chce zkusit něco nového. Ještě tam byla možnost bisexuál… ale tomu já nevěřím. Nevěřím, že existuje něco jako bisexualita. Spíš bych to nazval nezavršené sebepoznání.
Fotografii jsem nenahrál (nechtěl jsem, aby mě tam náhodou našel někdo z mých kamarádů; to by mi ještě tak scházelo). Je tam ale spousta profilů bez fotky. První, co jsem udělal, bylo, že jsem si vyhledal podle parametrů vhodné uživatele. Asi po 20 minutách hledání jsem našel zajímavého kluka, dokonce i s fotkou. Je mu 21, bydlí v Praze, studuje vysokou školu, samozřejmě je gay a nemá přítele. Napsal jsem mu jako jedinému. Neodpověděl. Škoda.
Přišlo mi několik zpráv, většina z nich začínala slovy „Ahoj“, ale našli se i takoví, kteří napsali: „Webka?“ Prosím? To opravdu ne! Nějaký pětatřicetiletý muž napsal dokonce tohle: „Ahoj. Jsem v Praze na dovolené a hledám kluka. Nemáš zájem sejít se a vydělat si?“ Bez komentáře. Stále mi vypisuje jeden kluk. Nechci znít zle, ale s někým takovým bych se v životě nechtěl dát dohromady – to bych si raději našel přítelkyni. Je mi to líto, ale na jeho zprávy neodpovídám.
Někteří ti lidé vypadají jako právě puštění vězni nebo přinejmenším drogově závislí a nesvéprávní. Tudíž se potvrdilo to, co jsem si myslel – seznamka je pro úchyly.
Čtvrtek, 16. července 2015
Je opravdu těžké s někým se seznámit. Naštěstí mám alespoň Instagram, kde se sem tam objeví zajímavý kluk. Před pár dny jsem se „seznámil“ s Davidem, o dva roky starším klukem z Prahy. Nejdříve jsme si psali přes aplikaci, ale později jsme přešli na Facebook, což bylo o dost příjemnější.
Dnes jsem byl už opravdu nedočkavý, proto jsem mu napsal, že jsem v centru a zeptal se, jestli tam taky náhodou není. Zní to až neuvěřitelně, ale potkali jsme se. Počkal na mě u Palladia v devět večer. Já byl nedaleko a z domu jsem vyšel jen s mobilem a klíči. Měl hlad, proto jsme šli na jídlo. Celou dobu jsme si povídali a poté se domluvili, že ho doprovodím domů. Nebylo to daleko. Před jeho domem jsme se měli rozloučit, ale nakonec mě pozval nahoru. Neodmítl jsem.
Pro upřesnění – nikdy jsem se s nikým nelíbal a s nikým nic neměl. Ale myslím, že už byl nejvyšší čas. U něj v pokoji jsem strávil přibližně hodinu a bylo to krásné! K sexu samozřejmě nedošlo, to bych ani nechtěl. Chtěl jsem tyhle nové věci vyzkoušet postupně. Řekl mi, že umím hezky líbat – to mě potěšilo. Po odchodu domů jsem byl tak šťastný, že jsem se nemohl přestat usmívat. Doma jsem řekl, že jsem byl venku s kamarádkou.
Pondělí, 20. červenec 2015
Musím to někomu říct. Zavolal jsem nejlepší kamarádce, aby se se mnou za chvíli sešla. Jel jsem za ní, naštěstí bydlí jen asi 10 minut tramvají od nás. Vyšla ven z domu, usměvavá (jak to ona umí) a ptala se, co se děje. Přišlo ji divné, že jsem ji tak nutně a co nejdřív potřeboval vidět, nikdy jsem to neudělal. Nejdřív si myslela, že se stalo něco doma nebo že jsem nemocný. Díkybohu je doma vše v pořádku a já jsem zdravý.
Prošli jsme se a já jsem si jednoduše řekl, že se mi líbí kluci. Ona se stále usmívala a potom jsme se začali smát, protože vlastně o nic nešlo. Řekla mi, že jí je to úplně jedno, jestli budu spát s holkami nebo s kluky. Ulevilo se mi. Teď to ještě říct doma.
Čtvrtek, 23. července 2015
Už to nemůžu dál tajit. Zblázním se. Uběhl už týden, co jsem se setkal s Davidem. Od té doby jsem každý den přemýšlel, kdy se o tu novinu podělím s rodiči a bratrem. Byl jsem z toho úplně v háji, nemohl jsem se soustředit. Byla to už jen otázka času, kdy jim to řeknu. Nebál jsem se, že bych tím rodičům ublížil. Spíš jsem si říkal, že pokud to nevezmou dobře, budu je mít za netolerantní hlupáky a budu nanejvýš zklamaný, že mám takové rodiče. Naštěstí ale vím, že mám skvělé rodiče a něco takového náš vztah ani v nejmenším nenaruší. V posledních třech letech jsme spolu prožili dost zajímavé a silné chvíle, které nás nevratně spojili (ale o tom snad někdy jindy, je to působivý příběh).
Dnes jsem vstal docela pozdě, v půl dvanácté. S mámou jsme byli domluveni, že zajdeme na oběd na Anděl a také ji poradím s výběrem oblečení. Jakmile jsme si vybrali jídlo, sedli jsme si ke stolu a začali jíst. Viděla, že se chovám jinak, trochu nervózně. A já jsem už nemohl dál mlčet.
„Chci ti něco říct,“ začal jsem.
Máma mírně změnila výraz: „Co jsi udělal?“
„Nic jsem neudělal.“
A hned nato to trefila: „Jsi gay?“
„Přesně tak.“
A bylo to venku. Začali jsem si o tom spolu povídat, ptala se, jak jsem na to přišel a tak podobně. Potom vstala, aby mě objala. Všechno bylo v naprostém pořádku. Páni! To je úžasný pocit, nemusím nic tajit. Šli jsme nakupovat.
Po nakupování jela domů, já jsem ještě někam musel zajít. Požádal jsem ji, aby to řekla tátovi, už jsem neměl nervy na to, procházet si tím znova. Řekla to i mému bratrovi, který byl zrovna u nás doma. Jakmile jsem přišel domů, táta si mě posadil vedle sebe a řekl mi, že mě miluje a že se na tom nikdy nic nezmění.“ Bratrovi to bylo vlastně jedno – jako kdybych řekl, že jedu na víkend k babičce. To mě pobavilo.
Děkuji za to, jakou mám rodinu!
Sobota, 15. srpna 2015
Rozhodl jsem se připojit k barevnému průvodu Prahou. Byl to velmi příjemný pocit. Především proto, že nemusím nic skrývat. Seznámil jsem se tam s několika lidmi. Škoda, že rodiče odjeli na víkend pryč. Ale domluvili jsme se, že příští rok půjdou se mnou.
Čtvrtek, 20. srpna 2015
S Davidem jsme se na dnešek domluvili, že se sejdeme u něj a dáme si společnou snídani. Scházíme se už pět týdnů. Byl jsem rád, že má vlastní byt, tedy alespoň pokoj, kam můžeme v klidu zajít a mít soukromí. U nás doma by to nešlo, máme malý byt a k večeru už jsou rodiče doma. Cestou jsem koupil čerstvé croissanty a pomeranče, abychom si udělali šťávu. David nachystal chléb, máslo, šunku, sýr, olivy a další věci. Rozhodně toho dal na stůl víc než já. Taky toho víc snědl. V průběhu snídaně jsme si povídali a potom si lehli do postele.
Několik minut jsme nic neříkali, jen tam tak leželi v objetí. Bylo mi příjemně. Potom si strčil ruku do trenek, já jemu taky a cítil jsem, jak se mu zvětšuje. Netrvalo dlouho a za stálého líbání jsme se svlíkli. Najednou jsem cítil jeho penis na svém zadku. Nebude přeci sex, domluvili jsme se, že to chce čas a určitě to bude s kondomem. V hlavě se mi přehrávaly různé myšlenky: „Říkal, že chodí pravidelně na testování a vždy to bylo v pohodě. Ale spal s více než třiceti kluky… to je nepředstavitelné číslo. Hlavně pro mě, kdo to ještě nikdy nedělal.“ Ani jsem si to nestihl uvědomit a už byl ve mně. „Bože můj, fakt se to děje? Asi mi věří,“ ptal jsem se sám sebe. Nebylo to vysloveně příjemné, ale na druhou stranu ani nepříjemné. Bylo to jako mít v zadku něco, co tam nepatří. Těžko se to vysvětluje. Něco o tom, že existuje nějaký AIDS, mě v té chvíli ani nenapadlo. Já jsem panic, on je testovaný. Nic se nemůže stát. Poté jsme se osprchovali (každý zvlášť) a rozloučili se.
K večeru jsme se sešli znova, byli jsme domluveni, že půjdeme na zahradní oslavu k novým známým. Zřejmě to byla chyba, nebo to tak mělo být – kdo ví. Cestou domů jsem mu řekl, aby o nás přemýšlel. Bylo vidět, jak ho to zaskočilo.
Pondělí, 24. srpna 2015
A je to tady! David mi napsal, že o nás od čtvrtka přemýšlel a že to dál nevidí. Mrzí ho to. Mě taky. Trochu jsem to čekal, ale nechtěl jsem si přiznat, že se to může stát. Byl můj první a u těch je člověk tak zaslepený, že nevidí, jaké to ve skutečnosti je, no ne? Doma brečím u počítače, v pokoji, v kuchyni, ve sprše. K tomu si ještě pouštím snad tu nejsmutnější písničku, která je zároveň úžasně trefná, Almost Lover. Chci to ze sebe dostat. Nechci se kvůli němu trápit. Chci mít svoji hrdost. Odpoledne potkávám mámu a ta okamžitě vidí, že se něco stalo. Objímáme se a já brečím.
Středa, 26. srpna 2015
Po mém prvním rozchodu se cítím dobře – moje silná vůle zřejmě zafungovala. Rozhodl jsem se připojit k několika lidem, které znám z Prague Pride, do gay baru Friends. Říkám si, proč ne? Tancování mě baví, sice moc alkoholu nevypiju, ale já se umím bavit i bez toho, aniž bych v krvi musel mít nějaké promile. Nebudu tady psát o tom, jaké to ve Friends je. Stačí, když řeknu, že je to tam fajn. Podstatné, co se dnes stalo, ale je, že jsem si psal s Viktorem zrovna, když ostatní přítomní tancovali. Najednou jsem ho měl hroznou chuť mít u sebe (přestože jsme se osobně nikdy nesetkali). A aby věděl, jak se cítím, napsal jsem mu to. Měl radost a já s ním. Ani nevím, jak se to stalo, ale ten šestnáctiletý kluk bydlící přes dvě hodiny od Prahy, je pro mě celkem důležitý. Vždy si říkám, že už mu na Facebooku nenapíšu, že z toho stejně nic nebude, ale nedokážu to. Nakonec se přeci jen ovzu. Jen párkrát se stalo, že napsal sám, z čehož jsem měl velikou radost (on totiž jasně řekl, že jen výjimečně píše jako první).
Poslední víkend v září 2015
Už v úterý začíná škola, ale ještě před tím jedeme na seznamovací víkend do jižních Čech. Už na přijímačkách jsem se díval kolem sebe, jestli se mi někdo nebude líbit. Až tolik jsem to ale nevnímal. Poté při zápise a nakonec teď. Doufal jsem, že seznamovák bude tou pravou situací, při které zjistím, kdo z mých spolužáků je jaké sexuální orientace. Samozřejmě jsem si toho všímal nenápadně. Jedna z mých nových spolužaček se se mnou začala bavit natolik, až (podle svých slov) zjistila, že jsem gay. Prý to zaručeně pozná. No, měla pravdu.
V té době jsem se tím nijak netajil – kdyby se mě někdo zeptal, odpověděl bych podle pravdy. A to se taky jednou stalo, když jsme v hospodě seděli v kruhu asi 8 lidí a hráli takovou hru, při které jeden řekne něco, co ještě nezažil a druhý, pokud to zažil, se napije. Jedna holka řekla, že se nikdy nevyspala se stejným pohlavím. Napil jsem se. A napila se ještě další spolužačka. V té chvíli ale byl docela hluk a jakýsi chaos, takže moji odpověď zaznamenala jen ta, která se napila se mnou. V očích měla docela překvapený výraz. Já byl naopak příjemně rozrušený, že jsem se nebál to přiznat.
Z jižních Čech jsem odjížděl v neděli odpoledne s vědomím, že jsem tam nepoznal nikoho podobného. Bylo mi to líto.
Úterý, 29. září 2015
Dneškem začínám studium na vysoké škole. Univerzita Karlova byla vždy mým snem. Především proto, že splňovala moje představy o pravé univerzitě: dlouhá historie a tradice, vícero fakult po městě, dobrá lokace blízko domova, spousta spolužáků, lidé ji znají, má jméno. První, na co jsem myslel, než jsem vstoupil do budovy školy, bylo, jestli tam budou nějací další gayové. Je to pro mě důležité, rád bych se s někým novým seznámil. S někým, s nimž nemáme společné přátelé (tak to je to nejlepší).
Věřím, že jsem dobrý herec a umím se ovládat. Ne až tolik lidí by napadlo, že jsem na kluky. Nemám zájem se ukazovat, kroutit zadkem, když chodím, špulit pusu nebo mluvit tím divným afektovaným hlasem. Nikdy se mi to nelíbilo. Jsem přeci normální mladý muž, nejsem ničím odlišný od heterosexuálů. Proč bych to tedy měl někomu cpát?
Na chodbách jsem se díval kolem sebe, ale nikde nikdo, s kým bych se chtěl seznámit. „Ach jo. Proč bych taky měl někoho potkat, že? Forever alone,“ říkám si.
Úterý, 20. října 2015
Jenom krátce. Náhodou jsem se podíval na gay seznamku. Odepsal mi kluk, kterému jsem psal v červnu. Napsal mi už před měsícem! Schválně, kdy se zase ozve.
Sobota, 31. října 2015
Uvědomil jsem si, že s Viktorem nikdy nic nebude. Zůstaneme maximálně přáteli. Ale jsem rád, že jsem ho tehdy na Instagramu našel – dost věcí mě naučil, i když to všechno byla jen teorie. Nejen že bydlí v jiném městě, ale cítím, že spolu nikdy nebudeme chodit. Kdyby ano, tak bych byl překvapený. Musím o tom přestat přemýšlet – stejně to nikam nevede – a jít dál.
Čtvrtek, 5. listopadu 2015
Jsem zdravý. Jsem HIV negativní. Zní to krásně a jsem vděčný všem svatým i blahořečeným, i když nejsem věřící. Sice to testování bylo od začátku zvláštní. Proč? Protože jsem nešel do běžného testovacího centra, ale do již nepoužívané sanitky parkující před Vinohradskou tržnicí v rámci festivalu Mezipatra.
Před sanitkou byl postavený takový červený stan s velkou vlajkou AIDS pomoci. Už z dálky jsem viděl frontu, kterou tvořili lidé ptající se na stejnou otázku jako já: „Jsem nemocný?“ Byli to lidé různého věku i pohlaví. Vysloveně mě překvapilo, že tam nestáli jenom gayové. Tedy myslím, že poznám, kdo je a kdo není na kluky. Potenciálně nakažení přišli dokonce v párech. I já jsem dorazil s nejlepší kamarádkou, kterou jsem donutil se otestovat. „Aspoň budeš klidná,“ řekl jsem jí. Ona měla doteď daleko víc partnerů než já. Nebylo na škodu se ujistit.
Nejvíc divné bylo to, jak jsme na cizích lidech mohli pozorovat výrazy, když se dozvěděli výsledek. Každý přece uvidí dva různé výsledky ve výrazu člověka. A to je dost nepříjemné, řekl bych, že až hrozné.
Když jsem se konečně dostal do červeného stanu, sedl jsem si a muž z týmu se mě ptal na věci, na které jsem nečekal, že někdy budu odpovídat. A už vůbec ne tři měsíce po mém coming outu. Pokud to teda chcete vědět, tak se mě ptal na to, proč jsem se přišel otestovat, kdy jsem měl naposledy sex, s jakým pohlavím a jestli pasivně nebo aktivně. Všechno napsal na malou kartičku velikosti A6 a dal mi číslo – vše totiž probíhalo anonymně. Poté jsme si stoupli do jiné řady, tentokrát už na testování.
V sanitce to probíhalo hladce, až na to, že mi z prstu skoro netekla krev. Po dalších patnácti minutách už jsem opět stál v červeném stanu a poslouchal výsledek: „Je to v pohodě,“ ukončil můj stres jeden z testovacího týmu. Kamarádka je taky v pořádku. Mohli jsme klidně odejít.
Opravdu děkuju, že to tak dopadlo. Neumím si ani představit, jak bych naložil s opačným výsledkem. A hlavně bych byl na sebe a na kluka, se kterým jsem se vyspal, vážně naštvaný. Nechtěl jsem to dělat, ale nedalo mi to – asi po hodině jsem cestou z kavárny, kde jsme perníkovým latte oslavili naše zdraví, napsal tomu klukovi. Jenom stručně, že jsem byl po třech měsících po sexu na testech a dopadlo to dobře. Teď už můžu být klidný. Vrátila se mi ztracená síla.
—–
Musím říct, že se mi po sepsání tohoto deníku ulevilo. Všechno jsem si to prošel znova, uvědomil jsem si pár věcí. Každopádně jsem rád, že už jsem s pravdou vyšel ven. Přeci jen mi už je 21 let. Lidé s tím přicházejí daleko dřív. Pravda, někteří i daleko později. Věřím ale, že to tak mělo být. Letos nastal ten správný čas na pravdu. Všem vám přeju odvahu a sílu! Mimochodem, deník si přečetli i moji rodiče. Už před nimi nechci nic skrývat. Jsou to v podstatě moji nejlepší a nejdůvěrnější přátelé.
L.P.