Jsi kluk, narodil ses v dívčím těle. Označení trans ale zrovna v lásce nemáš. Proč?
Když jsem poprvé začal mluvit jako kluk a někdo mi řekl: „Aha, takže ty jsi trans!“ tak to bylo poprvé, co jsem si tohle slovíčko sám se sebou spojil. A ta škatulka se mi moc nelíbí. Já chápu, že někdo má potřebu věci škatulkovat a pojmenovávat, ale já to tak nemám. Jsem prostě normální kluk. Když se vyoutovávám v práci, tak řeknu, že jsem se narodil jako holka, ale nikdy nepoužívám slovo „trans“.
To, že je u tebe něco jinak, sis začal uvědomovat před pár lety. Jak to všechno začalo?
První myšlenky na toto téma přišly, když mi bylo asi 16. Vše, co se týkalo mého ženství, mi bylo nepříjemné. Doma mi ale řekli, že je to můj úděl a holt se musím přizpůsobit. Tak jsem si řekl, že teda fajn, že tohle asi zažívají všichni. Postupem času se to však zhoršovalo. Celou pubertu jsem se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla.
Jaký byl tvůj první krok, který jsi udělal?
Nejdřív jsem si řekl, že přestanu používat zájmena. Začal jsem mluvit neurčitě. Místo „když jsem tam byl“ jsem říkal „stalo se to v mé přítomnosti“ a podobně. Pak jsem pár nejbližším kamarádům řekl, že bych chtěl zkusit o sobě mluvit v mužském rodě. Tomu předcházelo, že když jsem jednou v obchodě s elektronikou vyzvedával objednávku a ptal jsem se nějakého kluka, kde najdu lístky s pořadovým číslem, tak mi odpověděl: „Hele pojď, kluku, já tě tam vezmu.“ Tehdy mi došlo, že se v té roli cítím hodně v pohodě a že když mě někdo bere jako kluka, tak je mi to příjemné.
Kdo byl první, s kým jsi to otevřeně řešil?
Nejdřív jsem to otevřel ve sportovním týmu. Říkal jsem si, že když mě nepřijmou tam, že je to vlastně jedno, protože z týmu můžu kdykoli odejít. Jednou jsme šli ven a já jsem začal mluvit v mužském rodě. Pak za mnou přišla spoluhráčka a zeptala se mě, jestli chci, aby na mě mluvila taky takhle. Já jsem tu otázku vůbec nečekal, tak jsem jí jen řekl, že může, že by to vlastně bylo fajn. To bylo poprvé, co mi někdo dal najevo, že mě bude respektovat.
Jak to vzala rodina?
Ségry jsem se jednou zeptal, jestli by mě měla ráda i kdybych byl kluk. Její reakce byla v ten moment negativní, což jsem vůbec nečekal. Hlavou mi proběhlo, že když to nepochopí ona, tak to z rodiny nepochopí nikdo. Chvíli to trvalo, nakonec to ale přijala dobře. U mámy jsem se rozhodl, že jí to řeknu na sezení s psycholožkou. Chtěla hádat proč tam jdeme. Myslel jsem si, že nemá šanci, ale uhodla to na první dobrou. Řekla mi, že si neumí představit, jak těžké to mám a že vidí, jak moc mě to trápí. A že je hodně ráda, že jsem se jí svěřil.
Přijala to tedy dobře?
Nejdřív jsem si myslel, že ne, ale kdysi jsem náhodou zaslechl, jak telefonuje s tátou. Ten byl v té době v zahraničí a i když mi to nikdy neřekl do očí, ze začátku to vůbec nepřijal. No a máma mu tenkrát řekla: „Ale ty tady nejsi a nevidíš, jak je šťastný jen z toho, že mu dneska nikdo neřekl „holko“.“ Prostě ho tak strašně přesvědčovala a já jsem měl dojem, že mi fakt rozumí. To byl moment, kdy jsem pochopil, že to máma opravdu přijala.
Setkal ses někdy s nějakou vyloženě negativní reakcí?
Osobně ne. Často si to neuvědomujeme, ale málokdo má ty koule na to zeptat se tě, co máš mezi nohama. Je to oblast, ve které člověka fakt nechceš urazit. Hodně lidí je ale „silných“ třeba na internetu. Opravdu negativní reakce si pamatuju z hádek na Facebooku. Chtěl bych vidět, jak mi kdokoli řekne cokoli z toho, co napsal, do očí. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. Tam je to koncentrovaná nenávist. Teď si představ, že lidi před coming outem si zjišťují názory ostatních, pak čtou tohle a jsou z toho v depresích.
Co bys poradil lidem, kteří se o tom bojí mluvit a mají strach z reakce okolí?
Já jsem znal svou rodinu 16 let a přesto jsem nebyl schopný odhadnout jejich reakci. Ze začátku je lepší svěřit se někomu, u koho věříme, že to přijme dobře. První reakce nebývají vždy ideální, ale většina lidí ji přehodnotí. Stačí se na to vyspat. Nejdůležitější je mít psychickou oporu a vědět, že to je v pohodě. Pokud se tedy i ty trápíš otázkami ohledně své identity, tak to znamená, že je nejvyšší čas se na někoho obrátit, a začít postupně situaci řešit. Pak si můžeš začít užívat své existence. Pokud totiž člověk není sám sebou, nemůže dosáhnout úplného štěstí a o to by neměl být nikdo na světě ochuzen. Proto je poradna Sbarvouven.cz tak důležitá pro lidi, kteří se nemají na koho obrátit, nebo pro ty, co se bojí svěřit lidem ve svém okolí.
Autorka: Jana Matoušová