„Svou homosexualitu jsem si začal uvědomovat lehce po dosažení plnoletosti v posledním ročníku gymnázia,“ říká na začátek Miroslav. Měl štěstí, že maturoval až v roce 1991, v komunistickém Československu byla do roku 1961 homosexualita ilegální a za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví člověku hrozilo trestní stíhání. Podle Jana Seidla ze Společnosti pro queer paměť se dá říci, že až do konce 80. let se u nás o homosexualitě veřejně nehovořilo, natož aby se o tématu mohli veřejně vyslovit ti, kterých se to týkalo.
Miroslav byl v průběhu studií několikrát zamilovaný do dívky, ale fyzicky ho vždy přitahovalo stejné pohlaví. „Byl jsem si vědom toho, že touží po blízkém přátelství s mužem – ta představa byla romantická až erotická.“ V té době se připojil ke křesťanským sborům (evangelikální, spíše fundamentalistické církvi). „Předtím jsem věřící nebyl, ale náboženské otázky mě vždycky zajímaly,“ dodává. O svých pocitech k mužům se podělil s člověkem, který měl v církvi na starosti mládež. Dozvěděl se od něj, že i on je gay. „Dostal jsem se také do fáze, kdy jsem se boha ptal, proč zrovna já.“ Jelikož se nedočkal žádné odpovědi, přestal se po čase ptát.
„Nedlouho nato jsem se poznal se ženou, kterou jsem si později ve svých čtyřiadvaceti letech vzal. Opravdu jsem se do ní zamiloval.“ Již před sňatkem měl sexuální zkušenosti s muži, takže si svou orientací byl stoprocentně jistý. Před svatbou se svěřil své ženě, šli do toho tudíž společně. „Ona však o homosexualitě věděla málo, zároveň ji ovlivnila náboženská představa a pocit, že bůh to může změnit. Společně jsme doufali, že to nějak půjde. A taky to šlo.“ V dopise o svém „problému“ napsal dokonce i rodičům. Ti na to reagovali ujištěním, že znají několik dalších lidí ve stejné situaci, kteří se oženili a vše bylo v pohodě.
Pár let po svatbě se narodily dvě děti a Miroslav současně s manželkou přešel do katolické církve, ve které pak aktivně působili. „Pro tuto církev je největší potíž v tom, když to řekneš veřejně,“ dodává Miroslav ke skutečnosti, že věřící v jeho nejbližším okolí věděli, že je gay. Neměli s tím problém, dokud jeho tajemství zůstalo v uzavřeném kruhu – rovněž ostatní gay věřící se ženili. Průzkumy ukazují, že mezi klérem je víc než 30 % homosexuálů. Je to náhoda? „Myslím si, že ne. Vysvětluju si to tím, že gayové jsou velmi rádi v pomáhajících profesích, a taky nemusejí vysvětlovat rodině, proč jsou sami a nemají přítelkyně,“ zamýšlí se Miroslav. Na druhé straně je církev nechtěně tlačí k promiskuitě, protože věřící gayové nemohou otevřeně dlouhodobě žít s partnerem stejného pohlaví.
„Žena si po celou dobu manželství nebyla jistá, jestli toužím po ní, nebo ne. Bylo mi ale líto, že je na vedlejší koleji, prožíval jsem něco, do čeho žena nemohla vstoupit,“ dodal. Po osmi letech manželství se zhroutil a skončil na krizové intervenci v Bohnicích. Bylo to proto, že nemůže žít tak, jak by chtěl. „Věděl jsem, že vědomě ubližuju své rodině. Měl jsem silné pocity viny.“ Dokonce se potýkal s pomyšlením na to, že by bylo nejlepší na tomto světě vůbec nebýt. Během terapie se navíc zamiloval do muže, ale nakonec se rozhodl to ukončit a být se svou rodinou.
Snažil se vyhýbat návštěvám gay sauny, kterou mu před lety doporučil kněz při zpovědi a která mu umožňovala jednorázové mužské známosti. Zápasil sám se sebou, aby nesledoval pornografii. „Katolická morálka to hodnotí jako smrtelný hřích. Abych měl v zápasech dostatek síly, vyhledal jsem exorcistu a modlil se za uzdravení. Nemyslel jsem si, že mám v sobě ďábla, ale v té situaci bych udělal cokoliv, abych zvládal být s rodinou. Dnes zjišťuju, že tato zkušenost není v české katolické církvi tak ojedinělá. Bohužel. Dokonce rodiče k exorcistům vodí své vlastní děti,“ doplňuje Miroslav.
Po veřejném coming outu a odloučení od manželky v létě 2015 v průběhu festivalu Prague Pride mu Katolická teologická fakulta, na které působil, zakázala vyučovat a stýkat se se studenty. „Naše manželství trvalo 18 let, teprve v téhle době se připravujeme na rozvod.“ Bylo mu zakázáno také vykonávat jáhenskou činnost (první stupeň svátosti kněžství). „Tím, že jsem vyšel s barvou ven, se mi změnil i sexuální život – promiskuita je už minulostí. Dnes už o mé homosexualitě vědí všichni v mém okolí.“ Dobrou zprávou je, že i Miroslavovi rodiče to nakonec vzali pozitivně a respektují ho. Se svými dětmi se pravidelně stýká a má s nimi dobrý vztah. V nynější době může pár hodin týdně vyučovat na evangelické fakultě.
Po dlouhých letech vnitřních bojů Miroslav konečně poznává radost z obyčejného života bez přetvářky a skrývání. Jak své roky tápání vidí zpětně dnes? „Měl by se víc veřejně ukazovat normální život homosexuálů, kteří dělají dobré věci jako ostatní lidé,“ říká Miroslav. Snad i díky jeho příkladu to budou mít mladší generace gayů mnohem snazší.