Jmenuji se Svatava, jsem skoro třicet pět let vdaná maminka osmi dětí. Můj nejmladší syn Filip byl gay. Už více než rok není mezi námi živými, 2. února 2014 si vzal život. Bylo mu necelých patnáct let. Snažila jsem se své děti vychovávat v katolické víře, ale zároveň jsem jim dávala – minimálně od doby dospívání – volnost, aby hledaly svou cestu. V lidské rovině jsem je učila, že nejdůležitější je žít v pravdě a lásce. Ve lži a přetvářce se dlouhodobě žít nedá, ale v pravdě a s láskou se lze postavit jakémukoliv problému. Žádný problém se nemá takzvaně zametat pod koberec. Tam bude pouze zahnívat a narůstat.
Netušili jsme, co chce udělat
Všechny své děti jsem se snažila vychovávat v lásce podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Každé mé dítě bylo jiné, a přesto jsou všechny úžasné. I nejmladší Filip byl jiný než jeho dva starší bráškové. Byl veselý, stále usměvavý, laskavý, zdvořilý ke starším, kamarádský (většinou se přátelil s holkami), tvořivý – stále něco vytvářel, rád pekl (cukroví i buchty), byl hudebně nadaný (krásně od mala zpíval). Za jeho jinakostí jsme však od jeho útlého dětství tušili něco víc …
Na Filipa jsme nijak netlačili, čekali jsme, až přijde sám a svěří se nám. Se svým coming outem opravdu pomalounku a opatrně začal. Asi dva měsíce před svou smrtí se svěřil jedné ze sester, že již od jedenácti let ví, že je gay. Pak se ještě svěřil jedné z kamarádek a další sestře.
V rodině máme lesbický pár, který spolu žije již více než dvacet let a chodí i do kostela. Vždycky jsme je brali jako samozřejmou součást naší širší rodiny a nenapadlo nás více se zabývat problematikou LGBT lidí. Nedocházelo nám, jak velký a bolestivý problém a trápení – i v dnešní době – může být a je pro mnoho gayů a leseb jejich orientace. To, jak moc se Filip trápil a co ho trápilo, jsme se všichni dozvěděli až z jeho dopisu na rozloučenou. Nikdo z nás si nevšiml nepatrných signálů, které by nás varovaly, co má v úmyslu udělat. Netušili jsme, že není v pohodě, ale naopak se velmi trápí.
Nemůžu žít v netolerantní společnosti
Ve svém dopise mimo jiné napsal, že nechce a nemůže žít ve společnosti, která je netolerantní a nedává stejná práva všem. Napsal, že chce, aby jeho smrt přispěla k větší toleranci a rovnoprávnosti všech lidí.
Příliš pozdě jsme pochopili a i na vlastní kůži poznali, jak to s tou tolerancí a rovnoprávností LGBT lidí v naší společnosti i ve světě je. I v naší bolestné situaci jsme si prožili mnohé projevy homofobních reakcí. Se smrtí dítěte se nedá smířit, vyrovnat a zapomenout. S tím se rodiče i nejbližší pouze musí naučit žít.
Věřím, že bude líp … přes všechny problémy
Přesto, či právě proto, jsem se rozhodla pomáhat a podporovat ty, kteří jsou na tom tak, jako byl náš Filip, aby se podobná tragédie už pokud možno nestala. Proto vítám vznik těchto stránek i online chat a velmi si vážím pomoci a podpory všech, kteří se do tohoto projektu zapojili.
Všem klukům a holkám, kteří sem přijdou hledat radu, podporu a pomoc, bych chtěla popřát, aby tady opravdu pomoc a podporu našli. I když je můžou tížit mnohé strachy a problémy, věřte, že bude líp. Prosím vás všechny, neberte si mého syna za vzor a inspiraci, jak by měl váš coming out vypadat. Filip to neudělal dobře. Jeho řešení bylo špatné, nezvratitelné a definitivní. Způsobil mnoho bolesti nám všem, kteří jsme ho měli rádi.
S dovolením Filípkovy kamarádky z dětství cituji z jejího dopisu, který mu po roce od jeho smrti nechala na hrobě s kyticí růží:
„Nejdražší Filipe, je to už rok, co jsi udělal tu hroznou věc. Moc mi tu chybíš, ani nevíš jak. Musím na tebe myslet každý den … Probrečela jsem už mnoho dní i nocí. Ale teď si tak říkám, že ty bys nechtěl, aby všichni brečeli, chtěl jsi, aby za gaye někdo bojoval. Já věděla, že jsi „jinej“ už když jsme byli malí. Nevadilo mi to, protože jsem tě měla ráda, jako bys patřil do rodiny. Dělal jsi mi bratra, kterej mě ochraňoval za každý situace … Nikdy jsi mi nenapsal, že tě něco trápí, ale pořád ses ptal, jestli nepotřebuju s něčím pomoct já, a vždycky jsi mi pomohl. Teď hrozně moc lituji toho, že se i já nezeptala tebe. Kdybych věděla, že je ti uvnitř tak špatně, hned bych se snažila ti pomoci. Ale už je pozdě. Trápí mě to každý den. Žádná kamarádka se nevyrovná tobě. Když teď slyším někoho mluvit hnusně o gayích, tak se hned zastávám, protože mnohdy jsou gayové lepší než tisíc kamarádek dohromady. Nevidím na tom nic špatného, že jsi byl gay.
Den 2. 2. 2014 se mi zapsal do srdce jako nejhorší den. Vím, že ti je teď třeba líp. Ale přeci to šlo udělat nějak jinak. Kdybys mi o tom řekl, mohlo to skončit líp … Kdybych mohla vrátit čas, … udělala bych to hned. Jenže to nejde … Tak strašně moc mi chybíš …“
Nenechávejte si své trápení pro sebe
Určitě i většina z vás, kteří zavítáte na tyto stránky a cítíte se opuštění, zklamaní, zmatení, vysmívaní a ponižovaní, máte ve svém okolí někoho, kdo vás má rád a komu na vás záleží. Někdy ho třeba jen nevidíte, nebo se bojíte, či stydíte svěřit.
Nenechávejte si své trápení pro sebe. Sdělená bolest je poloviční bolest. Na každé trápení se dá najít pomoc. Jen je třeba si o tuto pomoc říci. A právě pro tyto situace je zde online chat sbarvouven.
Možná na tyto stránky zavítají i rodiče, přátelé a příbuzní LGBT dětí. I pro ně mám vzkaz: Buďte svým dětem oporou a mějte je rádi. Jsou to stále tytéž děti, které jste milovali doposud. Není jistě ani pro vás snadné pochopit a přijmout to, že vaše dítě je „jiné“. Není to ale ničí vina – ani vaše, ani vašeho dítěte. Je to danost, kterou si nikdo dobrovolně nevybírá. Možná vás budou přepadat různé strachy a myšlenky: moje dítě bude mít těžší život, nebude moci mít děti a já vnoučata, co na to řekne okolí … I pro vás je tu možnost popovídat si online. Neváhejte a pište!
Svatava