V jaké situaci jsi byla, když ses rozhodla kontaktovat Sbarvouven.cz? Jak ses o poradně dozvěděla?
Já jsem coming out měla vlastně dvakrát. Asi měsíc předtím, než jsem si uvědomila, že jsem trans, jsem se vyoutovala jako pansexuál – i když potom, co jsem začala brát hormony, mě přitahují už jen ženy. Tušila jsem, že záležitosti kolem sexuality není pro lidi až tak těžké přijmout, zatímco v otázkách pohlaví už to bude trochu komplikovanější. Během prvního coming outu jsem to nejdřív řekla kamarádovi a pak rodině a myslím, že s tím většinou byli docela v pohodě.
Pak, v průběhu července, jsem o všem začala přemýšlet a nebyla jsem si jistá, co vlastně se mnou je. Na web Sbarvouven.cz jsem přišla v srpnu přes webové stránky Prague Pride, kde byl na poradnu odkaz. Hledala jsem totiž, kdy bude další duhový průvod, protože ten předchozí jsem promeškala a chtěla jsem vidět, jak pride vypadá. A právě takhle jsem narazila na Sbarvouven.cz.
Byla jsi už předtím v kontaktu s nějakými trans lidmi či trans skupinami, nebo ten kontakt s trans mentorem poradny pro tebe byl úplně první?
Jsem dost aktivní na Redditu a aplikace na telefonu mi kvůli tomu, že jsem byla v různých LGBT komunitách, začala doporučovat komunitu egg.irl. Tam byla spousta memů o „trans in denial“ (v překladu trans v popření, pozn. red.) a podobně. A já koukám, pročítám si to, směju se vtipům a postupně si říkám: „Počkej, to je nějaký podezřelý, takhle nějak se cítím taky!“ A tím to začalo. Bylo to právě v průběhu července, a jak jsem postupně byla hlouběji a hlouběji v té komunitě, napadlo mě podívat se, kdy bude pride, čímž jsem se dostala až k poradně.
Tvým mentorem v poradně byla trans žena nebo někdo jiný?
V té době tam ještě žádná trans žena bohužel nebyla, byli tam pouze trans muži. Ale říkala jsem si, že alespoň něco, vždyť spousta těch zkušeností s tím být trans je podobná. A tak jsem tam napsala. Zkusila jsem to. Nejdřív jsem se svého mentora zeptala, jestli mi dokáže poradit s tím, jak se najít – vůbec mi bylo vlastně divné, proč jsem o tom až doteď nepřemýšlela.
Pomohla ti podpora ze strany dalšího trans člověka? Jak ses cítila během toho kontaktu?
Karel, který mi odepsal, mi samozřejmě nemohl říct, jestli jsem trans nebo ne – to ti neřekne nikdo. Nicméně jsem se ho potom ptala na další věci, jako třeba jak to je s coming outem, jestli to pro něj bylo těžké. Ujistil mě, že to není nic tragického a že potom podpora často přichází od lidí, od kterých bychom to zrovna nečekali.
Takže nejdůležitější věc pro tebe v té době bylo mít jistotu, jak na tom genderově jsi?
Jo, v té době jsem si ještě nebyla jistá. Poslední kapka nebo takový ten „aha“ moment proběhl sice mimo poradnu, ale rozhovor s mentorem mi minimálně pomohl trochu se uklidnit v tom, že to můžu říct někomu z rodiny. To bylo asi nejdůležitější.
A jak potom probíhal tvůj coming out v rodině?
Poměrně rychle. Nejdřív jsem to řekla mamce a ségře – to byly dvě osoby, kterým jsem věřila nejvíc a věděla jsem, že s tím nebudou mít nejmenší problém. Tátovi jsem to řekla těsně předtím, než jsem začala hormonální léčbu. A pak jsem byla dva nebo tři měsíce na HRT (Hormone Replacement Therapy, hormonální léčba, pozn. red.), než jsem to začala říkat ostatním – kamarádům, v práci… Práce byla vlastně poslední. Tam jsem měla strach z části proto, že s lidmi v zaměstnání se vidím každý den osm hodin. No a oni ve finále měli nejlepší reakci ze všech. Zatímco ostatní reagovali stylem: „Okej, nezatratíme tě,“ v práci to bylo: „Hurá, super, gratuluju, že ses našla!“ Je ale pravda, že v oboru programování bývají lidé dost otevření a ve spoustě věcí progresivní.
Začala jsi potom nějak řešit svůj vzhled a oblékání? Většina trans lidí si musí projít takovým tím obdobím, kdy zkoušíme spoustu různých stylů oblékání a prezentace, než nakonec najdeme to, co nám sedne a v čem se cítíme pohodlně…
Asi dva nebo tři měsíce před HRT jsem začala s femininní prezentací u své terapeutky. Řekla jsem jí, že bych si chtěla začít lakovat nehty, ale mám strach z reakce okolí. A ona mi poradila, že to nemám tolik řešit, protože lidé se většinou více soustředí sami na sebe než na své okolí. K tomu jsem potom pozvolně přidávala – nejdřív trocha make-upu, potom dámské svetry, kalhoty atd. A pořád to nikdo příliš neřešil.
Potom byl trochu problém s ženským rodem v jazyce. I po coming outu mě rodina pořád oslovovala v mužském rodě. Postupně mi to ale bylo čím dál tím víc nepříjemné, takže jsme chvíli měli situaci, kdy já jsem na ně mluvila v ženském rodě o oni na mě v mužském. Teď už je to lepší. Občas se sice přeřeknou, ale sami se opraví, což je super. Měsíc jsem s nimi vůbec nemluvila, protože si ze začátku odmítali zvyknout. Takže jsem jim řekla, že se s nimi začnu zase bavit, až to zvládnou.
Odkud jsi získávala informace o tom, jak v tranzici postupovat? V online komunitách se řeší většinou americké zkušenosti, které jsou podstatně jiné než u nás…
Našla jsem spolek Trans*parent, který má na stránkách návod, jak s tranzicí začít. Tam byla spousta informací. A našla jsem taky pár trans lidí z Česka přes OK Cupid. Tak jsem se seznámila s jednou holkou, která mi dál poradila co a jak.
Objednala jsem se na sexuologii, ale přiznám se, že první návštěva mě dost rozhodila. Když jsem tam přišla, představila jsem se ještě deadnamem (úředním jménem přiřazeným při narození, pozn. red.) a pan doktor nebyl vyloženě přesvědčený, že jsem trans. Prý jsem možná jenom transvestita. Už jen to, že jsem musela někoho dalšího přesvědčovat, že jsem trans, mě docela naštvalo. Nicméně mi vzali krev kvůli hormonům a dalším věcem a potom napodruhé jsem už začala používat ženský rod a už to šlo docela rychle. I když musím říct, že jsem byla dost zoufalá z toho, jak těžké bylo se tam dovolat a domluvit si schůzku. Poprvé jsem tam volala dva týdny v kuse, než mi někdo zvedl telefon, i když další návštěvy už byly v pohodě. Pak jsem dostala kontakt na psycholožku, která po pár hodinách povídání a testů potvrdila, že jsem trans, a mohla jsem tak začít hormonální léčbu.
Jakou jsi měla představu o tom, jak to bude probíhat?
Čekala jsem, že úředně to bude větší problém, ale nakonec změna jména, změna občanky atd. proběhly docela hladce. Čekala jsem taky, že doktor mi pomůže, a ne že mě ještě víc znejistí. Ale je to přeci jenom doktor, není to psycholog a nevím, jestli tady v Čechách vůbec funguje nějaký gender therapist.
Jak jsi na tom teď? Máš pocit, že tvoje tranzice probíhá hladce?
Teď je to docela dobré. Jsem šest měsíců na HRT a zatím jsme jednou zvedli dávku. Vím, že jsem měla hroznou radost, když jsem s hormonální léčbou mohla začít. Sice to mám až do konce života, ale je to něco, co chceš – zatímco ostatní léky prostě nechceš a zapomínáš je brát, tohle je něco jiného.
Autorka: Jamie Emma Rose